THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Epické volání dávnověku, vyprávění hrdinských ság s lákavou vůní cestování proti proudu času a majestátní adrenalinové chorály, neomylně vyvolávající mrazení v zátylku, to je bezpochyby koření, se kterým se v heavy metalovém hájemství dalo vždy spolehlivě dochucovat. Zajisté, neboť ono tohle roubování kovu na dějepis po vzoru velkých a výpravných historických velkofilmů jednoduše musí s trochou fištronu (neboli, není-li dotyčná kapela úplně padlá na hlavu) alespoň minimálně fungovat.
Přesně v duchu nastíněného návodu se s neromantickou realitou popasovali i finští battle – metalisté TURISAS, kteří na albu „The Varangian Way“ již podruhé vyrazili na zteč posluchačského zájmu, protentokráte ovšem nikoli jen pod znamením dobývání umouněného Kozího hrádku. Tahle šestice dobrodruhů totiž poté, co se za tím účelem rovněž přiléhavě vyfikla (v téhle souvislosti doporučuji si rozhodně nenechat ujít aktuální promo fotky z dílny britského fotografa Stevea Browna), sebrala své saky paky, nalodila se na výstavní kousek vikingského drakkaru a po stopách svých dávných předků se vydala na cestu „Varangianů“ alias seveřanů, kteří se za oněch časů jako obchodníci a piráti potulovali po říčních systémech jihovýchodní Evropy. A protože si přibalila i trochu onoho zmiňovaného fištronu (ale opravdu jen trochu, lépe řečeno přiměřeně), dá se na některých místech téhle daleké pouti o celých osmi zastávkách celkem úspěšně uvažovat o pravém mysteriózním lesku se vším všudy, co k němu v metalovém případě patří.
Na čele toho všeho je to samozřejmě otvírací tutovka „To Holmgard And Beyond“, velkolepá jako zjev vikingského plavidla v evropském vnitrozemí a vnadně protkaná majestátními klávesami a kouzelným zvukem tahací harmoniky. Krom navýsost uzemňujícího účinku však skutečné grády téhle skladby vyvolávají také otázku, zda v ní TURISAS nevyčerpali až zbytečně příliš z potenciálu, který měli k dispozici k natočení celého alba. Vzápětí totiž nastoupí „A Portage To The Unknown“ a našinci ztuhne úsměv na tváři. Ano, samozřejmě, Bedřich Smetana a „Vltava“ v dalším „originálním“ balení. Jistě, finové nemusí mít naposloucháno, ale koho by to v tuzemsku zajímalo, že? V pravý čas tak přichází „Cursed Be Iron“ a její řízný kytarový riff nás spolu s Warlordovým dokreslujícím zpěv a řevem znovu vrací do těch správnějších kolejí, opět se zcela bezelstně spoléhajících i na všemocný akordeon. Kovařina jako hrom, navrch s textem převzatým ze slavné finské národní sbírky eposů „Kalevala“. Naproti ní se (snad na dokreslení síly jednoduchosti) následující „Fields Of God“ ztrácí v symfonickém klišé, z nějž se kapela vymotá až v dalším kousku „In The Court Of Jarisleif“. V něm má hlavní slovo znovu harmonika a variace na tradiční východní motiv, který v tomhle kovovém zpracování získává opravdu zajímavý rozměr. Před očima totiž přímo vyvolává obrázek scenérie, v níž si severští lodníci večer přelezou na souš, za tmy zapálí oheň, popíjejí víno, vypráví si různé historky a pak začnou za zvuků primitivních nástrojů závodit v divokých a ještě divočejších tancích. Vskutku působivé.
Přes víceméně šedivé, a navzdory kupě hudebního děje také prázdné, monolity „Five Hundred And One“ (přestože té docela sluší hammondovský zvuk kláves) a „The Dnieper Rapids“ nakonec v „Miklagard Overture“ dorážíme až ke středověké Konstantinopoli, v níž to přece jen ještě jednou pěkně kolosálně zabublá. Fanfáry, klávesy, rytmická kytara a převelice sugestivní refrén, to je věru závěr, jak by se na pořádně epické a bitevní metalové album slušelo a patřilo. Želbohu, „The Varangian Way“ je takovým albem jen z dobré poloviny, a tak ač by člověk chtěl sebevíc, nemůže na onu polovičatost zapomínat ani v takové důležité chvíli. Protože kde se k sázce na jistotu přidá dobrý námět a praktický důkaz jeho umného přetavení v poctivý kov, nemělo by chybět ani definitivní dotažení toho všeho v ten nejsprávnější konec, které zatím TURISAS poněkud proklouzává mezi prsty. Chtělo by to zkrátka přejít od slov také k činům a konečně ty prsty sevřít v ocelově pevnou pěst hrdinovu, z níž neunikne ani myška.
Foto: Steve Brown
Kde se k sázce na bitevní jistotu přidá dobrý námět a praktický důkaz jeho umného přetavení v poctivý kov, nemělo by chybět ani definitivní dotažení toho všeho v ten nejsprávnější konec. Toť momentálně ten nejzákladnější problém TURISAS.
6 / 10
Warlord Nygård
- zpěv, klávesy
Jussi Wickström
- kytary
Hannu Horma
- baskytara
Olli Vänskä
- viola
Lisko Mäkinen
- akordeon
Tude Lehtonen
- bicí
1. To Holmgard And Beyond
2. A Portage To The Unknown
3. Cursed Be Iron
4. Fields Of Gold
5. In The Court Of Jarisleif
6. Five Hundred And One
7. The Dnieper Rapids
8. Miklagard Overture
The Varangian Way (2007)
Battle Metal (2004)
The Heart Of Turisas (Demo) (2001)
Taiston Tie - The Battle Path (Demo) (1998)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 42:57
Produkce: Mathias Nygård
Studio: Sound Supreme Studio, Hämeenlinna
Po pravdě řečeno, nevím, co na této desce vidíte (slyšíte :). Nehledě na absolutní neoriginalitu, nezaznamenal jsem ani jediný moment, který by mě nějak zaujal, nakopnul. Vše se nese v takovém monotónním středním tempu, kytary jsou schovány za hradbou kláves. Hudba tohoto druhu má vyvolávat majestátní mrazení v zádech, bohužel to jsem zažil zatím jen u Bathory :). Nevím, současnou popularitu tohoto stylu asi nikdy nepochopím.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.